O folkloru

Věra Šejvlová, zakladatelka souboru Grunik

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co pro mě folklor znamená. Prostě tu byl. Jako ta sůl v pohádce o králi a jeho nejmladší dceři Marušce. Ale mám-li vyjádřit svůj vztah k folkloru, musím začít od začátku.

V dětství to byly letní dny na Ostravici – tehdy ještě pasekářské – s děcky při kravách na pasinku. Předlouhé hodiny, plné fantasie, kdy se vymýšlely hry, říkanky, rýmovačky, nebo se volalo na kamarády na druhém kopci. A k večeru zněla halekačkami celá dolina.


V mládí to byla přečastá putování s baťohem na zádech po slovenských kotárech kysuckých, fatranských, tatranských, pohronských a po všech těch končinách, kde tehdy všude žili lidé krásní svou jedinečnou lidovou kulturou.

A v dospělosti jsem pocítila lítost. Lítost z toho, že ve srovnání s onou barvitou slovenskou paletou zbylo v ostravické domovině tak žalostně málo, ba skoro nic. Jen vzpomínky na letní pasinek.

Jaksi jsem nepostřehla, že během těch let se Ostravice podstatně změnila. Rychle mizely pasinky i krávy, z hospodářů se stávali kovozemědělci. Těžká dřina jim brala nejen volný čas, ale i radost ze života. A tehdy zase přišlo ke cti vrecko. Tentokrát na cesty po gruních a polanách kolem řeky Ostravice. Tam, kde končila cesta v hoře, začínala moje cesta za poznáním. Za lidmi na horských samotách, o nichž kdysi, když natáčel dokument o mizejícím světě, Jan Špáta řekl, že ačkoli často překročili jen práh své chalupy, věděli toho o životě víc, než leckterý tituly ověnčený vědátor. Z hlubiny zapomnění se nořil jejich svět. Svět s měřítky hodnot prověřenými životem, se vstřícným vztahem člověka k člověku, k jeho radostem, bolestem i daremnostem, s vyrovnaným vztahem k životu i k smrti. Co udělat, aby to všecko neutonulo v proudu času? Psali jsme a psali. Tehdy jsem si uvědomila svůj vztah k folkloru. Nejen k jeho formě, ale hlavně k životnímu postoji, který tuto formu utvářel.

Zasteskne se mi občas po drátěném zvuku podomácky vyrobeného břuchálu, po fujarovém zvuku koncovky, která nemá čistou kvartu, po tancovačce na Hrčavě, kde co tanečník, to osobnost a každý pár jiný, a přece celek, tak nádherně přirozeně jednotný. Vzpomínám na první Úlehlovské Strážnice, kdy diváci seděli na trávě a viděli do tváří účinkujících, ponořených do prožitků z tance. A tak mě napadá, zdali někdy nepřeceňujeme vnější formu: strojovou jednotnost tanečníků, či až bravurní hru muzik a lesk monstrózních folklorních podniků.

Kam směřujeme? Kde je lidský rozměr, z něhož to všechno vyrostlo? Domnívám se, a má praxe to potvrzuje, že cesta dál vede tam, kde je folklor součástí života i mimo podium.

Nezapomínejme, ani v dnešní hektické době, na tu obyčejnou sůl.

Věra Šejvlová o sběrech písní a tanců v Bekydech >