Na návštěvě u zpěvačky Barbary Balášové

Je listopadový večer. Venku tma jako v pytli a leje, že by psa nevyhnal. Vláček supí vzhůru dolinou a zastaví uprostřed lesů na nádraží Šance Řečice (bývalo v místech hned za přehradní zdí - dnes tedy 60m pod vodou). Vystoupíme z teplého vagónu. Kolem liduprázdno, jen liják rube do tmy. Přehodíme pláštěnky a vykročíme do černoty. Cestu hmatáme podle bláta a kaluží a hučící voda v Řečici nás vede. Ruku před očima nevidíš.

Jdeme hodinu, možná víc. Nikde živáčka, jen vodou crčící les. Odbočíme vpravo do promočené dolinky Poledňany, a potom klopýtáme po kamení strmé cesty, která se šplhá na pasinek holého hřbetu. Zavoní dřevěný dým, pach chléva, krávy, sena... A už stojíme před chalupou Barbary Balášové. Vstoupíme přes vysoký trám prahu do tmavé síňky a zaklepeme na dveře. Z izby dýchne teplo. Malinký plamének petrolejky mrká do šera. Z lavice u pece se zvedne drobná postavička. "Nale tuž vitajtě! Coch sě vos už navyhlidala!"

A drsné dlaně nás hladí po kabátě. A hned stařenka vyndává z kredence oškubaný starý kalendář. Okraje jeho stránek jsou popsané kostrbatými velkými písmeny, která se drží pevně za ruce, takže není možné poznat, kde jedno slovo končí a druhé začíná. A z některých slov se také sem tam pár písmen ztratilo. Pracně luštíme písmo v hustém šeru izby. Jsou to začáteční slova písní.

Stařenka si je zapisovala, jak se jí vynořovaly v mysli z časů jejího dětství a mládí. Zpívá nám je tichých čistým hlasem a raduje se, že se našel někdo, kdo jim naslouchá a rozumí. A my píšeme a píšeme. Do pozdního večera. Sváteční chvíle končí. Sváteční pro nás, protože jsme právě slyšeli živé písně jednoho z posledních nositelů. A pro stařenku Balášovou jsou ty chvíle sváteční proto, že jí v nich ožívá její dětství a mládí. A  třebaže v něm nebylo nazbyt veselí ani radosti, přece to byl nejpěknější čas jejího života. Jednou nám o něm stručně povykládala...

Sestupovali jsme deštivou listopadovou nocí. Na Těšiňokách na vršku slabě svítil do tmy obdelník dveří - a v nich drobná postava Barbary Balášové. Hleděla za námi, dokud slyšela račat kamení našimi kroky.

Autor: Věra Šejvlová
převzato ze zpěvníku Ostravica zpívá, kráceno