Smyslem života je radost. Dětský smích proudící ze srdce, z duše. A dítě je šťastné, když poznává. A poznává při tvoření a setkávání, když zakouší souznění. A souznění je harmonie, která je čistým vztahem, dokonalým autentickým spojením teď a tady mezi dvěma lidmi, mezi všemi bytostmi. Souznění je tónem lásky... Na Masarykově chatě u Bumbálky byla velká náruč dětí, která „objala děti v srdcích dospělých“ a vytvořila radost.
Folklornímu souboru Grunik z Ostravice je letos třicet šest let. A tak to oslavil. Setkáním duší, které se dotkly a dotýkají zpěvu, tance, folklóru, Gruniku. Setkaly se na hraničním horském hřebenu na pomezí Slezska, Moravy a Slovenska, na symbolickém místě, kde se střetávali a vzájemně obohacovávali lidé ošlehaní tvrdými a syrovými životními zkušenostmi, lidé spjatí s přírodou, kteří dokázali ve svých hudebních, pěveckých a tanečních projevech vyjádřit radost i smutek, přirozeně a jednoduše, v prosté kráse a moudrosti.
Pokusili jsme se společně vnímat a pocítit vůni prastarých, pravdivých kořenů, ze kterých Grunik čerpá a jejichž sílu se snaží interpretovat. Jak si každý účastník hledal a nacházel to koření, tu pravou tresť či esenci? Každý po svém, ale zároveň v přirozeně a nenuceně plynoucí pospolitosti.
Jsem-li dospělým, jak bych mohl hledat? Jak jsem hledal? Namátkou uvádím několik možných (subjektivních) příkladů: povídal jsem si a naslouchal, zpíval na louce, tančil v kroji s krásnými holkami a pil poctivou pálenku s muzikou Vojtek, zkoušel zahrát na koncovku, těšil se z archaických tónů přenosného cimbálu „břuchálu“ muziky Ruky na dudy, prošel jsem se jarním lesem k bývalé hospodě U Janošca (a viděl dokument o muzikantském bardovi panu Janošcovi), na přednášce o bylinkách a přípravě kváskového chleba jsem skoro pocítil jejich kouzlo a vůni, podojil jsem si ovečku (neživou, ale hezkou Shawnku:-)), koupil jsem si tričko Grunik a vlněné ponožky, dováděl s dětmi...
A jsem-li dítětem? Běhal jsem a hrál „na schovku“ v členitých prostorách chaty, z vlnité příze a papíru jsem si vyrobil zvířátko a přívěšek, z dřevěného klacíku a korálků náhrdelník, viděl jsem fotky a videa zvířat, která tady žijí, moc se mi líbila pohádka O bačovi, který falešně trúbil, kdy muzikanti převlečení za baču a zbojníky vyprávěli, zpívali a hráli na nástroje, zkusil jsem si zatrúbit na koncovky, lítal jsem po louce, zazpíval si a zatančil...
A komu je fajn poděkovat? Myslím, že víte:-). Všem. Tomu, kdo přišel, tomu, kdo si v myšlenkách vzpomenul, tomu, kdo kdy byl či je ve vztahu s Grunikem.
Děkuji, děkujeme zakladatelce souboru paní Věře Šejvlové a její dceři Zuzaně Švébišové s rodinou, organizátorům, vedoucím tvůrčích dílen a soutěží, přednášejícím, muzikantům a tanečníkům, poskytovateli prostoru, dětem... samotnému místu (Masarykův duch byl přítomen:-).
Skoťa
Žádné komentáře:
Okomentovat