Z textů Věry Šejvlové, zakladatelky souboru Grunik
Kraj v horním povodí řeky Ostravice (od úžiny Šance – nyní přehrady – nahoru) byl v roce 1948 z hlediska lidových písní a tanců bílým místem na mapě. Několik ojedinělých zápisů, které by na prstech jedné ruky spočítal – to bylo skoro všecko. V té době však už v podhůří probíhal intenzivní sběr pana řídicího Vincence Sochy (1905 – 1960) ze Lhotky pod Ondřejníkem. Příklad pana řídicího a snaha objevit lidovou kulturu výše položeného horského kraje daly podnět k zahájení sběru. Psal se rok 1949.
Pro úplnost však napřed pár slov o tehdejším zdejším způsobu života. V těch letech tu probíhala přeměna patriarchálního pasekářského hospodaření na způsob kovozemědělský. Rodiny se početně rozrůstaly, zatímco se hospodářství drobila do čím dál menších celků, které už své majitele nestačily uživit. A tak hledala mužská část obyvatel obživu v těžkém průmyslu Ostravska, Těšínska a Třinecka. Ti nejvzdálenější, co bydleli až za hranicí Kysuc, pobývali celý týden v dělnických kasárnách a vraceli se na svá hospodářství jen na neděli.
Ti „bližší“ odjížděli ve tři hodiny ráno na kolech z hor na 40 – 60 km dlouhou cestu k šachtám a hutím. Večer za tmy se vraceli stejnou cestou zpátky k domovům. Aby v noci při měsíčku ještě pokosili louku, posekli políčko ovsa, natahali dřevo. Den ze dne stejně, v létě, v zimě. Snaha o jakýkoli únik z tohoto vyčerpávajícího kolotoče byla pochopitelná. Zmizely chvíle pohody a oddechu, do zpěvu ani do tance nikomu moc nebylo. Za těchto podmínek začínal náš sběr, ne nepodobný archeologii.
Z důvodů, které vyplývají z výše uvedených řádků, jsme se napřed obraceli především na robečky. Žily doma, staraly se o děti a hospodářství, a tradiční způsob života, utvářený ročním koloběhem přírody, jim zůstal vlastní. Z hloubi jejich vzpomínek na mládí se pomalu vynořovaly písně a tance už nezpívané a netančené. Bílá místa na mapě dostávala pomalu barvu, svůj hlas i pohyb.
Vydali jsme se na cesty po gruních a polanách kolem řeky Ostravice. Tam, kde končila cesta v hoře, začínala moje cesta za poznáním. Za lidmi na horských samotách, o nichž kdysi, když natáčel dokument o mizejícím světě, Jan Špáta řekl, že ačkoli často překročili jen práh své chalupy, věděli toho o životě víc, než leckterý tituly ověnčený vědátor. Z hlubiny zapomnění se nořil jejich svět. Svět s měřítky hodnot prověřenými životem, se vstřícným vztahem člověka k člověku, k jeho radostem, bolestem i daremnostem, s vyrovnaným vztahem k životu i k smrti. Co udělat, aby to všecko neutonulo v proudu času? Psali jsme a psali. Tehdy jsem si uvědomila svůj vztah k folkloru. Nejen k jeho formě, ale hlavně k životnímu postoji, který tuto formu utvářel.
Starý svět, v němž písně a tance žily, zmizel. V tom novém už nejsou každodenními průvodci životem. Jsou jen jeho ozdobou a kořením, někdy pouhou atrapou, někdy surovinou, která se dá různě zpracovávat, výborně, dobře i méně dobře. Sleduji osud svých sběrů v průběhu let a pocity mívám smíšené. Od veliké radosti ze života toho, co se zdálo být provždycky ztracené, až po pocit marnosti nad necitlivostí a neochotou se pokořit, hlouběji poznat a pochopit. Ta člověčí pravda, ze které písničky a tance rostly a která v nich žila, jakoby se pomalu vytrácela. A to je nebezpečné. Jejich hodnota a síla spočívá právě v tom prameni vody živé, z něhož vzešly. Bylo by zlé, kdybychom na to zapomněli.
O folkloru >
Žádné komentáře:
Okomentovat